Problém:
Volím ze dvou velmi podobných barev (A vs. B), jsem indiferentní, a volím dál z jiných (B vs. C), a tak dál (C vs. D, D vs. E, ...). Barvy jsou si všechny podobné a jsou řazeny podle sytosti odstínu. Najednou mi ukážou dvě barvy (A vs. M) a já si jednu vyberu (M). Indiference je přitom pro racionálního člověka tranzitivní. Tento případ se v učebnicích mikroekonomie objevuje ve více obdobách, např Mas-Colell, Whinston, Green (Microeconomics, 1995, str. 7).
Řešení:
Rozhodování je někdy snadné (napít se vody nebo benzínu), někdy nesnadné a namáhavé. Když už se mi nechce se s rozhodováním namáhat, říká se tomu indiference. Jenže jak píše Rothbard (Ekonomie státních zásahů, str. 35), indiference je mýtus, projeveným jednáním lidé ukazují, že indiferentní nejsou.
Když si coby indiferentní budu muset zvolit jen jednu ze dvou dobrých možností, tak si opravdu vyberu, nezůstanu nerozhodnutý s prázdnou. Přinutí mou mysl najít (klidně vygenerovat uměle) další kritérium, díky kterému si jednu variantu vyberu. Indiferentní jsem tedy tehdy, když mi odhadovaný užitek získaný navíc volbou lepší varianty přijde nižší než strast spojená s jejím zvolením. Indiferentní tak snadno mohu zůstat i před v užitku se velmi lišícími variantami (např.: různé a různě drahé hypotéky). Indiferencí tedy často přenechávám námahu spojenou s volbou jiným.
Pokud mi řeknou, že volba správné barvy bude základem pro mou kariéru módného návrháře, tak se mi po dlouhé úvaze (nyní adekvátní očekávanému zisku), vždy dokud barvy od sebe rozeznám, podaří vybrat tu preferovanou. Jsem racionální a jsem dostatečně zainteresovaný, což jsem v předchozím případě nebyl.
Respektive nebyl jsem dost v případě minimální odlišnosti barev, v těchto srovnáních námaha spojená s rozhodováním (čím jsou si barvy blíže, tím větší) jasně prohrála s užitečností lepší volby (čím jsou si barvy blíže, tím menší).
Závěry:
Racionalita se v modelovém případě zdá vyvrácena právě iracionálním zanedbáním námahy spojené s volbou. Nyní je tedy položit si otázku, jestli se jedná pouze o neférově zvolený příklad a pokus o napadení daného přístupu, anebo odkrytí podstaty problému, tedy zanedbání nákladů spojených s rozhodováním (a zanedbávání transakčních nákladů není v neoklasickém přístupu ničím novým, naopak), znamená zásadní problém pro tento přístup k lidské racionalitě. Otázka tedy může znít: „Proč by zrovna racionalita měla být zadarmo?“
Odpověď „Protože se vyplatí“ je ospravedlněna v rozumných případech, zřetězením nerozumných (volba mezi téměř stejnými barvami) vznikají problémy. Dělit příklady na vhodné a nevhodné tak, aby na nich teorie dávala správné výsledky, je samo o sobě zcela scestné. Toto je zcela zřejmé každému, kdo se někdy zabýval problémem indukce a dedukce („Všechny lišky jsou červené“). Nezbývá tedy, než teorii rozšířit o náklady, jinak konzistentní nezůstane.
Zdeněk Rosenberg
Nemyslím si, že zrovna v uvedeném případě musí jít o "zanedbání" transakčních nákladů v tom smyslu, že žádné náklady rozhodování neexistují. Stačí předpoklad že se transakční náklady nemění (tj. volba mezi M a A je zatížena stejnými transakčními náklady jako volby předchozí a měl bych tím pádem opět zůstat indiferentní). Takový předpoklad zjevně nereflektuje realitu, ale i tak může být vhodné ho podržet.
OdpovědětVymazatRacionální preference (neříkal bych tomu racionalita, protože teorie racionality je mnohme širší) předpokládáme, protože nám umožňuje přímo vyvozovat preference jednotlivých lidí z jejich pozorovatelného chování. Vnesení měnících se transakčních nákladů přidává další stupeň volnosti (je volba výsledkem preferencí nebo se změnily transakční náklady?), obzvláště pokud pokládáme transakční náklady za subjektivní veličinu ke které má přístup pouze daný subjekt z perspektivy první osoby.