Konkurence podle antimonopolního úřadu

Konkurence jako soutěžní hra, která má dokonce i rozhodčího. Stručné a výstižné... Můj popis konkurence je překonán!

"Podnikání na volném trhu je soutěžní hra. Někdy mohou být společnosti v pokušení se této vzájemné soutěži vyhnout a pokusit se stanovit vlastní pravidla hry. Občas se jeden velký hráč snaží vytlačit konkurenty z trhu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže („Úřad“) funguje jako rozhodčí a stará se o to, aby všechny společnosti hrály podle stejných pravidel. Úřad může nařídit, aby přestaly platit dohody a postupy, které omezují hospodářskou soutěž, a uložit pokutu společnostem, jež porušily soutěžní právo." (http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/)

Racionalita a problém s tranzitivitou

Problém:
Volím ze dvou velmi podobných barev (A vs. B), jsem indiferentní, a volím dál z jiných (B vs. C), a tak dál (C vs. D, D vs. E, ...). Barvy jsou si všechny podobné a jsou řazeny podle sytosti odstínu. Najednou mi ukážou dvě barvy (A vs. M) a já si jednu vyberu (M). Indiference je přitom pro racionálního člověka tranzitivní. Tento případ se v učebnicích mikroekonomie objevuje ve více obdobách, např Mas-Colell, Whinston, Green (Microeconomics, 1995, str. 7).

Řešení:
Rozhodování je někdy snadné (napít se vody nebo benzínu), někdy nesnadné a namáhavé. Když už se mi nechce se s rozhodováním namáhat, říká se tomu indiference. Jenže jak píše Rothbard (Ekonomie státních zásahů, str. 35), indiference je mýtus, projeveným jednáním lidé ukazují, že indiferentní nejsou.

Když si coby indiferentní budu muset zvolit jen jednu ze dvou dobrých možností, tak si opravdu vyberu, nezůstanu nerozhodnutý s prázdnou. Přinutí mou mysl najít (klidně vygenerovat uměle) další kritérium, díky kterému si jednu variantu vyberu. Indiferentní jsem tedy tehdy, když mi odhadovaný užitek získaný navíc volbou lepší varianty přijde nižší než strast spojená s jejím zvolením. Indiferentní tak snadno mohu zůstat i před v užitku se velmi lišícími variantami (např.: různé a různě drahé hypotéky). Indiferencí tedy často přenechávám námahu spojenou s volbou jiným.

Pokud mi řeknou, že volba správné barvy bude základem pro mou kariéru módného návrháře, tak se mi po dlouhé úvaze (nyní adekvátní očekávanému zisku), vždy dokud barvy od sebe rozeznám, podaří vybrat tu preferovanou. Jsem racionální a jsem dostatečně zainteresovaný, což jsem v předchozím případě nebyl.

Respektive nebyl jsem dost v případě minimální odlišnosti barev, v těchto srovnáních námaha spojená s rozhodováním (čím jsou si barvy blíže, tím větší) jasně prohrála s užitečností lepší volby (čím jsou si barvy blíže, tím menší).

Závěry:
Racionalita se v modelovém případě zdá vyvrácena právě iracionálním zanedbáním námahy spojené s volbou. Nyní je tedy položit si otázku, jestli se jedná pouze o neférově zvolený příklad a pokus o napadení daného přístupu, anebo odkrytí podstaty problému, tedy zanedbání nákladů spojených s rozhodováním (a zanedbávání transakčních nákladů není v neoklasickém přístupu ničím novým, naopak), znamená zásadní problém pro tento přístup k lidské racionalitě. Otázka tedy může znít: „Proč by zrovna racionalita měla být zadarmo?“

Odpověď „Protože se vyplatí“ je ospravedlněna v rozumných případech, zřetězením nerozumných (volba mezi téměř stejnými barvami) vznikají problémy. Dělit příklady na vhodné a nevhodné tak, aby na nich teorie dávala správné výsledky, je samo o sobě zcela scestné. Toto je zcela zřejmé každému, kdo se někdy zabýval problémem indukce a dedukce („Všechny lišky jsou červené“). Nezbývá tedy, než teorii rozšířit o náklady, jinak konzistentní nezůstane.

Zdeněk Rosenberg