Dokonalá nebo dokonaná konkurence?

Teď mě napadlo, jestli vlastně není správný překlad "perfect competition""dokonaná konkurence". Protože nevím, co je na dokonalé konkurenci dokonalého... To, že je v dokonalé konkureci konkurence naprosto dokonaná, je ale evidentní. :-)

Angličtinářská úvaha: v gramatice jsou časy present, future, past perfect dokonavé časy - nemůže analogicky znamenat perfect i dokonaný?

Konkurence podle antimonopolního úřadu

Konkurence jako soutěžní hra, která má dokonce i rozhodčího. Stručné a výstižné... Můj popis konkurence je překonán!

"Podnikání na volném trhu je soutěžní hra. Někdy mohou být společnosti v pokušení se této vzájemné soutěži vyhnout a pokusit se stanovit vlastní pravidla hry. Občas se jeden velký hráč snaží vytlačit konkurenty z trhu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže („Úřad“) funguje jako rozhodčí a stará se o to, aby všechny společnosti hrály podle stejných pravidel. Úřad může nařídit, aby přestaly platit dohody a postupy, které omezují hospodářskou soutěž, a uložit pokutu společnostem, jež porušily soutěžní právo." (http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/)

Racionalita a problém s tranzitivitou

Problém:
Volím ze dvou velmi podobných barev (A vs. B), jsem indiferentní, a volím dál z jiných (B vs. C), a tak dál (C vs. D, D vs. E, ...). Barvy jsou si všechny podobné a jsou řazeny podle sytosti odstínu. Najednou mi ukážou dvě barvy (A vs. M) a já si jednu vyberu (M). Indiference je přitom pro racionálního člověka tranzitivní. Tento případ se v učebnicích mikroekonomie objevuje ve více obdobách, např Mas-Colell, Whinston, Green (Microeconomics, 1995, str. 7).

Řešení:
Rozhodování je někdy snadné (napít se vody nebo benzínu), někdy nesnadné a namáhavé. Když už se mi nechce se s rozhodováním namáhat, říká se tomu indiference. Jenže jak píše Rothbard (Ekonomie státních zásahů, str. 35), indiference je mýtus, projeveným jednáním lidé ukazují, že indiferentní nejsou.

Když si coby indiferentní budu muset zvolit jen jednu ze dvou dobrých možností, tak si opravdu vyberu, nezůstanu nerozhodnutý s prázdnou. Přinutí mou mysl najít (klidně vygenerovat uměle) další kritérium, díky kterému si jednu variantu vyberu. Indiferentní jsem tedy tehdy, když mi odhadovaný užitek získaný navíc volbou lepší varianty přijde nižší než strast spojená s jejím zvolením. Indiferentní tak snadno mohu zůstat i před v užitku se velmi lišícími variantami (např.: různé a různě drahé hypotéky). Indiferencí tedy často přenechávám námahu spojenou s volbou jiným.

Pokud mi řeknou, že volba správné barvy bude základem pro mou kariéru módného návrháře, tak se mi po dlouhé úvaze (nyní adekvátní očekávanému zisku), vždy dokud barvy od sebe rozeznám, podaří vybrat tu preferovanou. Jsem racionální a jsem dostatečně zainteresovaný, což jsem v předchozím případě nebyl.

Respektive nebyl jsem dost v případě minimální odlišnosti barev, v těchto srovnáních námaha spojená s rozhodováním (čím jsou si barvy blíže, tím větší) jasně prohrála s užitečností lepší volby (čím jsou si barvy blíže, tím menší).

Závěry:
Racionalita se v modelovém případě zdá vyvrácena právě iracionálním zanedbáním námahy spojené s volbou. Nyní je tedy položit si otázku, jestli se jedná pouze o neférově zvolený příklad a pokus o napadení daného přístupu, anebo odkrytí podstaty problému, tedy zanedbání nákladů spojených s rozhodováním (a zanedbávání transakčních nákladů není v neoklasickém přístupu ničím novým, naopak), znamená zásadní problém pro tento přístup k lidské racionalitě. Otázka tedy může znít: „Proč by zrovna racionalita měla být zadarmo?“

Odpověď „Protože se vyplatí“ je ospravedlněna v rozumných případech, zřetězením nerozumných (volba mezi téměř stejnými barvami) vznikají problémy. Dělit příklady na vhodné a nevhodné tak, aby na nich teorie dávala správné výsledky, je samo o sobě zcela scestné. Toto je zcela zřejmé každému, kdo se někdy zabýval problémem indukce a dedukce („Všechny lišky jsou červené“). Nezbývá tedy, než teorii rozšířit o náklady, jinak konzistentní nezůstane.

Zdeněk Rosenberg

Je konkurence napříč trhem konkurence?

Zdá se, že v mikru i v běžné mluvě se konkurence omezuje na jednu stranu trhu. Pojmy jako dokonalá konkurence, monopolistická konkurence nebo monopol popisují situaci na jedné straně trhu. Stejně tak parametry konkurence používané v mikro modelech jako bariéry vstupu nebo homogennost/heterogennost produkce ovlivňují pouze situaci firem. Podobně když podnikatel řekne, že bedlivě sleduje konkurenci, určitě tím nemyslí své zákazníky.

Pokud bychom však jako měřítko konkurence zvolili zisk firem (Lernerův index), výsledek bude opačný. Situace na poptávkové straně trhu může totiž výrazně ovlivnit zisk firem. Např. monopol bude mít pravděpodobně vyšší ziskovou marži, pokud je na straně poptávky dokonalá konkurence, než když u něj nakupuje monopson. Pokud dosahuje firma zisku, všechny subjekty, které se snaží získat část toho zisku pro sebe, mohou být oprávněně považovány za konkurenty. Vlastníkům firmy je jedno, jestli jsou to jiné firmy na trhu, zákazníci s tržní silou, nebo odbory. Všichni usilují něco, co nemohou mít všichni zároveň (viz Stiglerova definice konkurence). To „něco“ je zisk firmy nebo renta vlastníků firmy. Všichni jsou tedy součástí stejné konkurence a tedy konkurenty.

Ještě by mohlo být namítnuto, že na straně poptávky je obyčejně dokonalá konkurence, takže ničemu nevadí, pokud poptávku v naší analýze konkurence ignorujeme. To ovšem není pravda. Jako protipříklad stačí uvést výrobce, kteří si stěžují na cenové nabídky maloobchodních řetězců (na konkurenci od maloobchodních řetězců), nebo na to, jak prodejci aut v Americe (dealerships) úspěšně vykořisťují velké domácí automobilky (viz Econtalk).

Co je konkurence?

V mikroekonomických modelech je intenzita konkurence vyjádřena parametry, které jsou exogenní danému odvětví, jako jsou např. bariéry vstupu do odvětví, elasticita substituce mezi produkcí firem v odvětví, parametr transakčních či dopravních nákladů v odvětví, míra kartelovatosti (collusion) odvětví nebo oligopolní hra v odvětví (Cournot, Stackelberg, Bertrand). Čím víc soutěžících (volný vstup a výstup), čím tvrdší pravidla (Bertrand, žádné kartely) a čím kontaktnější boj (dokonalé substituty, nulové transakční náklady), tím větší je konkurence.

Anglické slovo „competition“ znamená „soutěž“. Ekonomická modelová konkurence je však poněkud zvláštní soutěž. Např. kdykoli nakreslíme rovnovážný stav určitého typu konkurence, sledujeme situaci, ve které k žádné soutěži nedochází. Asi jako kdybychom v televizi sledovali přestávku zápasu v boxu. Firmy maximalizující zisk mají přestávku. Není o co soutěžit. V rovnovážné situaci buď žádný zisk není (jako v dokonalé konkurenci nebo v monopolistické konkurenci v dlouhém období), nebo nikdo nemá zájem o existující zisky (jako ve všech ostatních případech, např. v monopolu se žádnému dalšímu hráči nevyplatí vstoupit na trh nebo v Cournotově duopolu žádná z firem nemá zájem o zisk té druhé firmy). Rovnováha je tedy skutečně přestávka. Navíc často předpokládáme, že firmy jsou stejné. Tím pádem nám je stav o přestávce vždycky nerozhodný. Všechny firmy mají stejný tržní podíl a stejný zisk. Pokud si představíme rovnováhu firem v Cournotově duopolu nebo v dokonalé konkurenci, v obou případech vidíme odpočívající borce, kteří nemají o co soutěžit. Ani jeden z nich nevyhrál, protože jsou všichni stejní. Akorát borci v Cournotově soutěži berou větší odměnu, protože měli pohodový pravidla, zatímco borci v dokonalé soutěži byli ochotní po sobě jít naplno, a tak nedostanou nic. S takovou soutěží by podle mě žádná televize neprorazila. Zajímavější ale stejně zvláštní by to bylo, kdyby součástí pořadu byla i nerovnovážná část konkurence, například situace po nečekaném růstu poptávky. Pak by se borci v Cournotově soutěži trochu poškádlili, následně by si rozdělili většinu odměny a něco málo by televize rozdělila na odměnách divákům. Borci v dokonalé soutěži by se pomlátili do mrtva, pak by si odnesli každý trošku odměny a většina by šla divákům. Než to uzavřeme tvrzením, že ekonomická konkurence je zvláštní (ale užitečná) soutěž, zkusím představit odlišný pohled na věc.

Odměnu, o kterou se soutěží, definujeme jako plochu mezi nabídkou a poptávkou od nulového až po rovnovážné množství (oba přebytky). Takto definovaná odměna vypadá určitě dost zajímavě. Soutěžící jsou různí a jsou rozděleni do dvou skupin, na výrobce a zákazníky. V závislosti na dovednostech hráčů, na tom, jak se jednotlivé skupiny domluví nebo nedomluví, jak se jim podaří druhou skupinu rozehnat od sebe, jak nepříjemný bude herní terén apod., se odměna rozdělí mezi jednotlivé hráče a potažmo mezi obě skupiny. Pokud bude terén přehledný a účastníci budou soutěžit každý s každým, odměna se rozdělí přibližně půl na půl (dokonalá konkurence na trhu). Pokud bude v týmu firem pouze jeden silný subjekt, který bude soutěžit s každým zákazníkem zvlášť (zákazníci si navzájem nepomůžou), je šance, že tato firma získá skoro celou odměnu (dokonale diskriminující monopol). Naopak pokud bude jeden silný zákazník soutěžit s velkým počtem slabých firem, může získat celou odměnu on (dokonale diskriminující monopson). Navíc i když v jednom kole někdo nic nezíská, soutěží se dál. V dalších kolech může dosáhnout lepšího výsledku např. tak, že upraví hřiště, naláká další hráče nebo vymyslí jinou strategii. Jak tvrdě dopadá dané uspořádání soutěže na jednotlivé hráče by se měřilo pomocí průměrných dlouhodobých odměn, které tito hráči vyhrávají. Čím více by hráči (firmy) průměrně vyhrávali, tím menší bychom tvrdili, že je konkurence, které čelí.

A pokud by to někoho zajímalo, úspěšná inovace by zvětšila celkovou odměnu, o kterou se hraje (nižší náklady a/nebo vyšší poptávka), a zvýšila odměny inovátora. Úspěšný inovátor by tedy čelil nižší konkurenci.